Apoštolské vyznání
Každý rok slavíme svátek svatých apoštolů Petra a Pavla dne 29. června (dle kalendáře „starého stylu" 12. července) a následujícího dne Sbor dvanácti svatých apoštolů (Petra, Ondřeje, Jakuba Zebe-deova, Jana, Filipa, Bartoloměje, Tomáše, Matouše, Jakuba Alfeova, Judy, Šimona Horlivce a Matěje).
Svaté Petra a Pavla vzpomínáme jako první proto, že vykonali největší apoštolské dílo a jejich společný svátek zdůrazňuje význam jejich duchovní cesty vedoucí od očitých svědků života, utrpení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista ke všem těm, kteří „neviděli, a uvěřili" (J 20,29).
Památku všech apoštolů nazýváme sborem, neboť slavíme všechny apoštoly společně, ačkoli každý z nich má i svůj zvláštní sváteční den, například svatý Ondřej dne 30. listopadu a svatý Filip dne 14. listopadu. Vážnost svátku Sboru dvanácti svatých apoštolů zdůrazňuje předcházející postní období, začínající po neděli Všech svatých. Jeho délku určuje pohyblivý termín Paschy. Církev tak slaví tyto Boží posly evangelia modlitbami a půstem. Umocněni v díle apoštolském Svatým Duchem nesli radostnou zvěst všem národům za velmi těžkých podmínek - jako mučedníci pro lásku Boží.
Pro nás je velmi důležité, abychom si stále připomínali, co je pravým obsahem evangelijní zvěsti svatých apoštolů. Od samého počátku se jej snažili zatemnit či pokřivit různí pseudoapoštolové: měnili věčná Boží slova v lidská a pomíjivá. Nejprve to byli stoupenci judaismu, kteří si představovali křesťanství jen jako obnovu, nikoli dovršení starozákonní víry a vyžadovali plnění židovských předpisů. Brzy poté začali křesťanství křivit gnostikové svými hinduistickými představami. Církev chápali jako místo zápasu ducha a hmoty a vybírali si z Nového zákona pouze knihy odpovídající jejich představám.
Později musela církev čelit představám o věčném boji dvou bohů: boha zla a boha dobra. Stejně tak ohrožoval čistotu křesťanství římský pohled na císaře jako vládce impéria nadřazeného všem jeho obyvatelům, včetně církevních hierarchů.
Mohli bychom pokračovat ve výčtu lživých učení, jež ohrožovala a dodnes ohrožují čistotu křesťanské víry. Falešné představy o křesťanství vytvářely paralelu pravému učení svatých apoštolů a později velkých církevních učitelů a Otců. Nebylo jednoduché je potřít. Sedm ekumenických a mnoho místních církevních sněmů mělo jako svůj hlavní úkol jasně stanovit, co je pravé či pravoslavné učení Církve a co je falešné a činí neschůdnou cestu do Božího království. Každý takový sněm anathematizoval („vyloučil") z Církve všechny ty, kteří špinili čistotu křesťanské víry.
Vliv světských poměrů byl často tak velký, že umožnil existenci křesťanských komunit zastávajících názory neznámé učení svatých apoštolů a církve prvního tisíciletí po Kristu. Takovým způsobem se utvořilo samostatné západní křesťanství s neomylným papežem jako jediným zástupcem Božím na zemi, spolu se založením církevní unie s bývalými pravoslavnými, s nuceným celibátem a odpustky. Později vznikly stovky evangelických komunit stále reformující (neboli lidsky „zlepšující") křesťanskou víru podle potřeb a zájmů společnosti a jak je to lidsky progresivní. V tomto neapoštolském duchu pozbyli evangelíci apoštolskou posloupnost - vzkládání rukou na duchovní osoby od svatých apoštolů, zrušili většinu svatých tajin („svátostí"), pod vlivem feminismu začali
ustanovovat ženy za faráře i biskupy a podobně.
Dnes žijeme uprostřed společnosti ovlivněné především konzumem, v níž křesťanství ztrácí dřívější místo. Ve střetu pohledů na roli křesťanství ve společnosti nacházejí odezvu názory hlavně západních křesťanů (též řečtí katolíci), jichž je u nás nejvíce a mají největší vliv, zatímco obsah učení svatých apoštolů reprezentovaný pravoslavnými křesťany „se dostane ke slovu" jen velice zřídka a většině společnosti se zdá být velmi konzervativní. Pro lepší představu o roli křesťanství - zaměření a obsahu jeho učení - dejme zaznít slovům Ježíše Krista, jimiž svěřoval svým učední
kům apoštolské poslání: „Jděte ke všem národům a získávejte mi
učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte
je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal" (Mt 28,19-20).
Z těchto Kristových slov zjišťujeme, že poslání svatých apoštolů bylo trojí:
1. hlásat evangelium lásky všem národům;
2. znovu zrodit věřící skrze svaté tajiny a zachovávání Božích
přikázání;
3. shromáždit všechny rozptýlené v jedno duchovní Tělo či shromáždit místní církve v čase a prostoru, aby žili v obecenství Svaté Trojice.
Z právě uvedeného vyplývá, že posláním svatých apoštolů nebylo jenom zvěstování křesťanské víry a nového způsobu oslavy pravého Boha, ale především duchovní obnova člověka a tvorba nového lidského společenství - Božího království na zemi. Toto společenství lze chápat též jako přípravu na věčný život v nebeském Božím království.
Trojí apoštolské poslání, které je dodnes posláním Církve Kristovy, zdůrazňuje také šestá kapitola Skutků apoštolských. Popisuje se v ní vyvolení prvních sedmi diákonů. Byli ustanoveni pro sociální církevní službu, aby se svatí apoštolově mohli dále pilně věnovat službě duchovní: kázání evangelia, modlitbě a lámání chleba (tj. svaté eucharistii) a dalším svatým tajinám.
Od počátku existence Kristovy Církve se uskutečňuje toto trojí apoštolské poslání jako její hlavní smysl a ničím nenapodobitelný přínos lidské společnosti obecně a každému člověku zvlášť skrze osobní svědectví.
Ve starověku, středověku i novověku bylo toto apoštolské poslání mnohokráte přehlušeno světskými starostmi a politickými zájmy. Středověké západní křesťanství, jak to líčí F. M. Dostojevský ve svých Bratrech Karamazových, již nepotřebovalo ani Ježíše Krista, a tak jej dal za úsvitu po nočním výslechu velký inkvizitor popravit.
Proto také dnes, když lidé hovoří o církvi, mají většinou na mysli duchovní osoby (biskupy, faráře), církevní majetek, chrámy a bohoslužby. Jen málokdo si uvědomuje, že hlavním posláním křesťanství, a tedy církve, je duchovní proměna člověka a celé lidské společnosti. Trojí apoštolské poslání Církve Kristovy má stále za úkol vrátit člověka zpět do ráje, očistit v jeho srdci Boží ikonu, učinit jej obyvatelem Božího království. Je to těžký úkol. Církev se ho však nikdy nemůže vzdát. Bude jej plnit do konce věků. (PKsl 2010.)
vladyka Kryštof