Čisté svědomí

a srdce

Člověk se skládá z těla a duše. Stvořitel učinil člověka z prachu země (srov. Gn 2,7) a vdechl v něj ducha života. Tak se stal bytostí psychosomatickou („dušetělesnou"). „Prach země" ukazuje na ma­teriální - hmotný - svět člověka a „duše živá" na svět duchovní.

Lidské tělo je podivuhodný útvar, v němž je vše učiněno dů­myslně, s jedinečnou přesností a harmonií. Avšak tělo jako malý svět ve velkém světě Božím tvoří pouze viditelnou část člověka. Jeho duchovní - neviditelnou část - tvoří duše. Je dýcháním Božím v člověku, není přirozeností pozemskou, ale nebeskou.

O lidské duši můžeme proto říci, že představuje duchovní svět v člověku. V první řadě je svobodná, aby svobodně plnila Boží řád a mohla tak získat blaženost. Naopak za svobodné rozhodnutí jej neplnit a „chodit po cestách svých", jak říká Písmo svaté, ztrácí člověk blaženost a věčné štěstí, upadá do věčné temnoty.

 

Lidská duše se v mnohém podobá duši života, kterou mají i ostatní stvoření na světě. V jednom se ale liší - schopností spojit se s duchem, jejž dává Bůh člověku, aby posuzoval činy duše i těla z pohledu vyššího lidského určení.

Tělo a duše není tedy ještě celý člověk. Lidská bytost je obda­rována také duchem, který vede k cíli života, jímž je život v Bohu. Díky duchu v nás vcházíme do obecenství s Bohem. Svobodně věříme v Boha a máme vědomí o základních etických normách ve spojení se svědomím, které pracuje v každém lidském nitru.

 

Člověk by se měl naučit žít takovým způsobem, aby jeho duch stále přebýval v Bohu. Není to jednoduché, ale pouze tak může duch vést duši i tělo k dobrému a překonávat zlé.

 

Aby to člověk dokázal, musí se snažit mít čisté srdce. Evange­lium blahoslaví lidi s čistým srdcem, jak říká Ježíš Kristus: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha" (Mt 5,8). Takto blahoslavení jsou opravdu šťastní. Jejich duše nalezla své vyšší poslání, jež spočívá ve spojení s duchem a skrze něj s Bohem.

Čisté srdce předpokládá i čisté svědomí, které je vnitřním citem pro sebekontrolu každého člověka věřícího v Boha i nevěřícího.

Již staří řečtí filozofové, zvláště Sokrates, učili, že svědomí je dáno člověku jako Boží hlas. Upozorňuje ho na to, co je dobré i na to, co je špatné. Bible popisuje svědomí jako „soupeře", který zápasí se zlou lidskou vůlí.

 

Svědomí neukazuje člověku jenom to, co je správné nebo špatné, či co má dělat nebo čeho se má vystříhat. Svým způsobem jej nutí konat dobro, plnit zákony Boží a odmítat zlo, nepravdu, lež, násilí a vše tomu podobné. Když konáme dobro, odměňuje nás duševní spokojeností. Naopak, když dobro nekonáme, trestá nás výčitkami. Myslet si, že můžeme výčitkám svědomí uniknout, je velký omyl. Lze je pouze potlačit. Vždy zůstanou v člověku přítomné.

 

Svědomí patří úloha nestranného soudce lidského nitra.

Čisté svědomí je třeba zachovávat především před Bohem. Ne­můžeme před Bohem nic skrýt, neboť nic před ním není tajné. Bůh vidí do našeho nitra.

Čisté svědomí máme mít i před lidmi. Abychom si ho zachovali čisté, nemůžeme žádného člověka - svého bližního - poškozovat, urážet nebo ponižovat, ani slovem ani špatnými činy. Čisté svědo­mí nás vede též k tomu, abychom zacházeli dobře se vším ve svém okolí. Vše, co Bůh stvořil, má být v naší dobré péči.

svědomí nám umožňuje být v harmonii se sebou samými a také se Stvořitelem, svými bližními a s celým stvořeným světem. Vše, co do našeho života vnáší disharmonii, je buď dílo působení zla v nás a kolem nás, nebo zkouška, jež posílí.

Pečujme o tělo, duši i ducha, jak to nejlépe umíme, abychom byli chrámem Božím. Překonávat „světské péče" můžeme jen při zachování vědomí o našem poslání, které nekončí na zemi. Díky čistému svědomí a čistému srdci získává člověk osobní štěstí a ote­vírá se v Bohu věčnosti.

 

 

vladyka Kryštof

  • Facebook Социальной Иконка
Все последние новости Вы найдете на странице в Фейсбук
Sledujte na Facebooku