O radosti
Mnozí věřící vzbuzují dojem, že křesťanství vede k neradostnému vztahu k životu. Není to tak. Křesťané sice berou životní problémy s plnou vážností, řeší je však evangelijním způsobem. O jaký způsob jde, nám osvětluje již sám název „evangelium", který do češtiny překládáme jako „radostná zvěst". Nejde o laciný optimismus. Evangelium ví o člověkově bídě, ale zároveň má na ni lék. Jako spolehlivý lék jsou v Církvi označovány svaté Tajiny, jež uzdravují lidskou náchylnost ke zlému a budují mravně vyspělou osobnost. Radost evangelia má hlubokou příčinu v samém základu víry - v Bohu. Podívejme se, co o tom říká Písmo svaté.
„Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin ve skutcích svých." (Ž 104,31) Hospodin se raduje ve svých skutcích a veselí se i ze svého lidu: „Bůh tvůj uprostřed tebe mocný, zachová tě, radovati se bude z tebe velice." (Sf 3,17) Hospodinova radost je i silou spravedlivých: „Den tento zajisté svatý jest Pánu našemu, protož nermuťtež se, nýbrž radost Hospodinova budiž síla vaše." (Nehemiáš 8,10) Mnohé žalmy mluví, jak se věřící veselí v Hospodinu, jakou má radost z Jeho svědectví, z Jeho odpuštění a z Jeho činů. Uveďme například devátý verš z žalmu 35: „Duše má pak ať se veselí v Hospodinu a ať raduje se v spasení Jeho." Opomenout nemůžeme ani verše 68. žalmu. Známe je důvěrně z velikonoční jitřní: „Spravedliví pak veselíce se, poskakovati budou před Bohem a plesati budou radostí." Ba dokonce výraz „veseliti se před Hospodinem" znamenal účast na bohoslužbě (Dt 12,10-12). Radost nelze pokládat za izolovaný a náhodný důsledek víry, je to známka skutečného vztahu k Bohu. Přesto, že ji hojně čerpáme v přítomnosti, její plnost teprve očekáváme v budoucnosti: „Anobrž radujte se a veselte se na věky věků z toho, což já stvořím; neboť aj já stvořím Jeruzalém k plesání, a lid jeho k radosti." (Iz 65,18) Jakmile zmizí vědomí Boží přítomnosti, dokazuje nám biblický text, zmizí též radost (Pl 5,15).
Nový Zákon navazuje na starozákonní pojetí radosti. Pravá radost je lidu Nové smlouvy přítomna v Ježíši Kristu. Již chvalozpěv Panny Marie i slova Bohapříjemce Simeona ukazují tímto směrem a andělé nad Betlémem zpívají o „radosti veliké, která bude všemu lidu" (L 2,10) z Kristova narození. Ježíš sám byl nejenom mužem bolesti, ale především nositelem a zdrojem radosti. Svědčí o tom řada jeho výroků. Uvedme tento: „...mluvil jsem vám, aby radost má zůstávála ve vás, a radost vaše byla plná." (J 15,11) Křesťanova radost je spojena s nalezením království nebeského: „Opět podobno jest království nebeské pokladu ukrytému v poli, kterýž nalezna člověk, skrývá, a radostí naplněn jsa pro něj, odchází a prodá všecko, což má, a koupí pole to." (Mt 13,44)
Radost věřícího souvisí s jistotou, že byl Bohem nalezen a že jeho jméno je zapsáno v nebesích. Vyvěrá také z duchovního obecenství mezi věřícími. Tvoří neoddělitelnou součást nejvzácnějších duchovních darů - lásky, pokoje, tichosti, dobroty, věrnosti...
Radost křesťanů není něčím náhodným, nárazovým, nýbrž je jejich „životním slohem". Pochopitelně se neprojevuje jako bujné veselí, jež může lehce ublížit. Je to vnitřní realita, neztrácí se ani v dobách vnější nepřízně a pohrom. Proto mohl svatý Pavel napsat soluňským bratřím: „Vždycky se radujte." (1 Te 5,16)
vladyka Kryštof