Jsou v pravdě nevyzpytatelné cesty Boží. Proto se náš duchovní život od nepaměti připodobňuje k žebříku směřujícímu ze země do nebe. Měli bychom po něm vystupovat stále výše a tak se neustále přibližovat k nebi. Ve skutečnosti ale často dlouho přešlapujeme na jedné příčce a nedokážeme učinit další krok vzhůru. Co je však ještě horší, často z něj padáme zpět na zem. Potřebujeme pak mno­ho času, abychom vstali a nabrali dostatek sil k novému výstupu.

 

Začínat znovu duchovně žít je nutné, jinak nás totiž čeká du­chovní smrt, předcházející smrti tělesné. Když se kdysi v Egyptě ptali poustevníků, co na poušti dělají, skromně odpovídali: „Padá­me a opět vstáváme." Mysleli to pochopitelně v duchovním slova smyslu. Člověk věřící duchem žije. Když je duchovně nemocný a strádá, strádá i jeho tělesná schránka.

 

Duše touží po životě v pravdě a míru. Ve světě ale naráží na faleš a pokrytectví. Bývá proto zmatena. Hledá pevný bod, o který se může opřít a najít cestu duchovního růstu.

 

Takovým pevným bodem je v životě pravoslavných křesťanů pevná víra v moc Svatého Ducha, rozptylující jednou provždy duchovní temnotu. Duch pravdy přišel mezi nás, aby byl pro nás učitelem a pramenem všech charismatických darů - předně Církve Kristovy, jako naší duchovní matky, a s ní všech těch, kteří hlásali a hlásají Jeho svaté evangelium celému světu všem lidem jako svědectví.

 

V moci Svatého Ducha svatí apoštolově a všichni pozdější zvěs­tovatelé evangelia nejprve učili sami sebe a měnili svůj život a poté svědčili ostatním o tom, co s nimi učinil Bůh. V tom spočívala a na­dále spočívá jejich přesvědčivost a síla. Neučí o lásce, ale láskou žijí. Neočekávají, že k nim druzí budou laskaví, spravedliví a dobří, ale sami naplňují řád Boží a jsou živými vzory duchovního života, jenž člověka pozvedá ze země do nebe, odvádí jej od pomíjivého k věčnému. Vždy se opírají o pevný bod spočívající v milosti Sva­tého Ducha. Nosí s sebou nádhernou dobrotu duše, která nejednou zachránila duše ztrácející naději a smysl života.

 

Pouze silou a mocí Svatého Ducha konají toto požehnané dílo. Stejnou silou pak přemáhají útoky viditelných i neviditelných nepřátel. Od časů svatých apoštolů jich bylo v lidské společnosti bezpočet. Zlý nepřítel lidského pokolení dodnes pokračuje ve své temné práci. Často velmi rafinovaně ničí věci krásné a ušlechtilé.

 

Jeho útoky proti Boží lásce a kráse však vychází naprázdno. Naopak pravda a spravedlnost více zazáří, když ji napadá lež a ne­spravedlnost. Nositelé radostné zvěsti evangelia o tom zanechali nepřeberné množství svědectví. Vzpomeňme například na svatého Václava, jehož mučednickou krev nikdo nedokázal smýt. Stále se znovu objevovala a svědčila o jeho svatosti.

 

Bohužel mezi lidmi je i nadále hodně zloby a zášti namířené proti nositelům dobra, spravedlnosti a lásky. Mnohdy se tak po­daří značně otrávit duchovní ovzduší v rodině, mezi přáteli, ve společnosti a někdy i v církevních kruzích. Boží pravdu ale nikdy nic nedokáže zničit. Je to jako s léčivou vůní uloženou v uzavřené nádobě. Navenek se zdá, že neexistuje. Když však nádobu otevře­me, hned je provoněný celý dům.

Vždy v pravý čas a v moci Svatého Ducha vychází na denní světlo pravda a krása, která, jak věříme, spasí svět.

Nedejme se nikdy svést z nastoupené duchovní cesty. Rychle vstávejme po každém pádu. Žijme pro věčnost, jež se nám otevírá ve Svatém Duchu už dnes.

​

vladyka Kryštof, Cesty Boží, 2013, s.76-78